Svet tmy, drsnosti a vášne – rozhovor Matúša Zajaca s Libušou Jarcovjákovou

Osobné až intímne prežívanie seba a sveta, prieniky do sveta mimo majority, obklopeného špinou, otvorenou sexualitou v zatvorenom systéme komunizmu. Život na okraji, prelínajúci sa v emigrácii s temnými stránkami vlastnej duše a osamelosti. To všetko sa k nám dostáva ako komplexné dielo v knižke Černé roky. Fotografie, ktoré rozprávajú o túžbe a slobode viac, ako vymyslené príbehy špičkového spisovateľa. Sú zobrazované nespútanou láskou k ľudským bytostiam, ale zároveň sú svojim vizuálnym prevedením tak drsné, až nás, mlčiacich pozorovateľov, z nich zamrazí. Odkrývajú nám pravdivo myšlienky a dané pocity autorky Libuše Jarcovjákovej, ako keby nám chcela sama zanechať to všetko, čo pri danom fotografovaní sama vo svojej duši prežívala. Autorka sa neskrýva za aparát, ale práve naopak, cez hľadáčik sa úplne odhaľuje vo svojej kráse. V dejinách fotografie je len pár autoriek s podobným myslením a prežívaním príbehu, nie toho cudzieho, ale vlastného a tými nepochybne bola Diane Arbus a je Nan Goldin. Libuše Jarcovjáková je iná, pretože žila v uväznení nielen psychickom, ale aj v spoločenskom – totalitnom režime, ktorý ju trýznil až do takej miery, že opustila svoju vlasť a šla hľadať slobodu do Berlína. Autorka nehľadá len atypické postavy v jej príbehoch, ale sama sa do nich vkladá a skladá akoby spoločné príbehy a preto sú snímky viac o nej ako o ľuďoch mimo majoritu v ich intímnom svete. Vizuálnou expresívnosťou búra všetky zaužívané formulky o dokumentárnej fotografii a necháva len na našom intelekte, čo si v nich nájdeme, čo je tá najsprávnejšia cesta. Vitajte vo svete dokumentárnej fotografky Libuše Jarcovjákovej, dnes označovanej za českú Nan Goldin.

Libuše, pochádzate z výtvarníckej rodiny. Vyštudovali ste Strednú priemyselnú školu grafickú. Ako ste to vnímali vtedy a ako to vnímate dnes?

Během studia fotografie na střední škole jsem prošla svou první krizí – najednou jsem vlastně nevěděla, zda fotografie je to pravé, co chci v životě dělat. Do značné míry to bylo dobou – byli jsme vychováváni jako „střední techničtí kádři“ a jakákoliv kreativita v nás byla udupávána. Možná už tehdy ve věku 16ti – 17ti let jsem si celkem intuitivně nacházela svůj styl, který se ale nikomu moc nezamlouval – zejména ne mým učitelům a já jsem se nějak nenápadně dostávala do pozice outsidera.

Nebáli ste sa prekročiť tieň klasického dokumentu. Vnímali ste českú dokumentárnu scénu, alebo skôr vnímate výtvarné umenie komplexne?

Vyrůstala jsem obklopena obrazy a výtvarným uměním. Většinou šlo o klasickou malbu a avandgardu. To mělo určitě vliv na to, že svět vnímám především jako vizuální zážitek. Fotografie a náznaky toho co se ve světě děje se k nám dostávaly prostřednictvím časopisů. Někdy od poloviny 70tých let bylo možné kupovat švýcarský časopis Camera a tam jsem poprvé uviděla fotografie Diane Arbus a Roberta Franka. Lidé – tak jak je fotila Arbus – mě absolutně fascinovali. A Robert Frank se svým subjektivním dokumentaristickým pohledem byl pro mne důkazem toho, že není jen jedna – klasická cesta. Samozřejmě, že se mi líbil Henri Cartier Bresson a že komponování obrazu tak, aby všechno sedělo na zlomek milimetru, byl zpočátku můj cíl. Postupně už to nebylo tak důležité – stále více a více mi šlo o to zachytit atmosféru, dostat se nějak dovnitř toho co prožívám. S československou dokumentární fotografií jsem se posléze seznamovala přes spolužáky na FAMU a později přes společnou výstavu v Plasech. Tam jsem se seznámila s prací Iren Stehli, Bohdana Holomíčka, Pavla Štechy, Ivana Lutterera a dalších. Jejich prácí jsem si vážila a vážím. Nemyslím si, že by tu byl přímý vliv jejich práce na tu moji – podstatné bylo spíše to, že jsem se cítila součástí nějakého společenství.

Ako to bolo s FAMU? Boli ste solitér, alebo ste mali pocit spolupatričnosti s nejakou generáciou či skupinou?

Na FAMU jsem se dostala poměrně pozdě, v době, kdy už jsem žila intenzivním nočním životem. Bylo skoro nemožné skloubit život flamendra s povinnostmi a disciplínou vysokoškolského studenta. Prolezla jsem jen tak, tak. Byla jsem hodně neúspěšnou studentkou a moc jsem si z těch let neodnesla. Z mých tehdejších pedagogů by si na mě asi nikdo nevsadil ani pětník. A přece v těch ranných osmdsátých letech vznikla většina mé klíčové fotografické práce. To, že systematicky pracuji navzdory dosti excesivnímu životu, bylo myslím pro mnohé tím největším překvapením.

Po všetkom, čo ste zažili, ste sama začali učiť na Strednej priemyselnej škole grafickej v Hellichovej ulici v Prahe. Dnes hovoríte, že „učiť pre Vás znamenalo tiež proces neustáleho učenia sa a že práve to pokladáte za jednu z najdôležitejších vecí“. Je to, akoby ste na ceste k sebe prešli cestu okolo sveta.

Vrátila jsem se do školy, kterou jsem dvacet let před tím opustila. Naštěstí jsem už přišla do světa, který s tím předchozím neměl skoro nic společného – žádné cepování technických kádrů, ale práce s nadějnými a většinou velmi zajímavými mladými tvůrci na záčátku jejich kariéry. Bylo to moc inspirující a smysluplné. Pro sebe jsem získala řád a disciplínu, kterou jsem v předchozích etapách svého života absolutně neměla. Můj život měl najednou rytmus a pravidelnost. No a že jsem nebyla žádná středoškolská úča, která zná akorát tak hranice svého města (samozřejmě tím nechci vyjádřit pohrdání učitelským povoláním, to rozhodně ne – narážím jen na určitý typ pedagogů, který se tu a tam mohl někde vyskytnout) je vcelku logické. Takže v našem fotografickém oddělení se docela dařilo zajímavým projektům a většina bývalých studentů na ten čas ráda vzpomíná.

Ako ste začali fotiť ľudí mimo majoritu?

Nesmělo se nikam cestovat a tak mé nejvzdálenější cesty byly do romských domácností na Žižkově, do vietnamských a kubánských ubytoven, mezi béčka v T-clubu (úmyslně nepíšu mezi gayi – tehdy ten termín nikdo neznal). Byla jsem fascinována jinakostí a také komplexností života těch skupin. Seznámit se, spřátelit se, začít chápat a vnímat o čem ti lidé sní a jaký vedou život – to bylo velké dobrodružství a plně mě to nahrazovalo moji vrozenou touhu po dobrodružství.

Vaše fotografie z toho obdobia sú štyridsať rokov staré, ale vlastne ste boli o štyridsať rokov vpredu. Ako ste celé to tempo života na okraji vydržali? Mali ste nejakú vnútornú istotu, pud, ktorý Vás hnal, alebo to bola nejaká posadnutosť fotografiou? Prostredím? Alebo ste chceli zaznamenať seba samú?

Na vaše tři otázky odpovídám třikrát ano – nad vodou mne držel silný pud sebezáchovy, dopředu mne hnala posedlost obrazem a fascinace fotografickým jazykem a zároveň jsem stále zkoumala sama sebe a své místo ve světě pomocí fotografických a deníkových záznamů.

Necítili ste svoju sexualitu ako zrkadlo s dvojitým dnom?

Ani ne. Já jsem neprocházela žádným dramatickým coming – outem. Všechno to byl přirozený proces, dokonce bez nějakých jasných vymezení a definování toho, zda to co žiju a jaké vztahy prožívám spadá do nějakých norem a kategorií. A moc jsem o tom nepřemýšlela. Prostě jsem žila, střídala partnery. Později i partnerky. A fotografovala, psala, pila jak o závod. A to tak dlouho až jsem pocítila potřebu z toho všeho vystoupit a začít žit jinak. Odchod do Berlína znamenal pro mne začátek dospělosti.

Máte autoportréty, v ktorých naplno obnažujete intímny svet Vašej sexuality. Dnes podobne fotografuje francúzsky fotograf Antoine d´ Agata. Šli ste do toho cez prizmu fotografie, alebo náhodou, z vášne k intimite?

Už během práce v tiskárně, kdy jsem během nočních směn nafotografovala svůj první cyklus „Noční směna“, jsem zjistila jak silným terapeutickým nástrojem pro mne fotografická práce je. Fotografie z cyklu „Vražedné léto“, o kterých hovoříte, jsem dělala v době, kdy se můj tehdejší intenzivní a značně destruktivní vztah rozpadal. A já jsem pomocí těch fotografií hledala odstup od situace, takový ten pohled z venku, kdy si najednou uvědomíte, kde jste a co se kolem vás děje. Byly to čistě soukromé záznamy. Pochopitelně mě tehdy ani ve snu nenapadlo, že by se mohly někdy stát součástí veřejného prostoru.

Nie sú tie fotky tak trochu aj výrazom sebapoškodzovania?

Moje tehdejší fotografie jsou obrazem toho značně sebedestruktivního způsobu života na hraně a sloužily právě k tomu, abych trochu zabrzdila a začala se k sobě chovat přátelštěji.

Sexualita – cítili ste na začiatku svojho fotografovania nejakú korešpondenciu s existenciálnym dielom Jeana Geneta?

Jeana Geneta jsem četla a viděla i jeho filmy, ale to všechno až trochu později. Vždycky jsem hodně četla a přemýšlela ale přímý dopad na můj život to nejspíš nemělo. Žila jsem, pracovala spíše intuitivně.

Žili ste život na ulici a vyberali ste si naozaj nezvyčajné archetypy. Nemali ste niekedy zo života pocit desu?

Kdesi jsem četla jak Diane Arbus už jako studentka byla přitahována výraznými podivíny a byla je schopna sledovat třeba celé hodiny, jet s nimi v autobuse bůhvíkam a prostě se na ně dívat. Docela tomu rozumím. Takoví podivíny jsou většinou vizuálně naprosto fascinující bytosti a vzbuzují ve vás ledasjaké pocity. Většinou to ale není děs, nýbrž fascinace. Je to ta jinakost v nich, která je tak blízká jinakosti ve mě.

Rómska menšina, vietnamskí pracovníci z fabrík, či Kubánci, všetko komunita plná energie a vášne k životu. Tieto komunity ste si vybrali zámerne, alebo ste fotili spontánne?

Byla to většinou řízená náhoda. Toužila jsem po silných tématech a hledala příležitost jak se dostat do různých „exotických“ společností. A tak jsem také hledala práci, která mi umožní dostat se přímo do středu komunity. Několik let jsem učila češtinu v jazykových kurzech pro vietnamské a kubánské dělníky. Bydlela jsem s nimi na ubytovnách a přirozeně – od prvního dne jsem je fotografovala. S romskými rodinami jsem přicházela do styku přes dětský oddíl, kde jsem pracovala jako dobrovolnice. A v T-clubu jsem trávila většinu nocí. Byla jsem tam tak často, až jsem se stala součástí prostředí a nikoho jsem svým fotografováním nerušila.

Kreuzberg je berlínska štvrť, v ktorej žili (a žijú aj dnes) najmä Turci a imigranti z celého sveta. Vaše fotky sú veľmi obsažné. Vy ste však nefotili ani tak ľudí ako svet vecí. Ako ste vnímali tento svet?

Kdesi jsem napsala, že jsem tehdejší Berlín vnímala jako noční zimní krajinu. Přišla jsem do Berlína a najednou jsem skoro nikoho neznala. Zpočátku jsem se pracně učila jazyk a tvrdě se prokousávala novým světem. V Berlíně jsem si už systematicky vedla fotografický deník. Svět venku, to co jsem z něj viděla a co se dostávalo do mého spektra a na mé negativy – to byl výraz té samoty a strachu, který jsem zpočátku v sobě nosila. Trvalo to několik let, než jsem si zvykla a začala vidět i jiné věci.

Život Tokia poznám cez dielo Daido Moriyamu. Poznali ste a študovali tvorbu japonských autorov?

Moriyamu a další drsné Japonce, respektive jejich práce jsem poznala až mnohem později. Patří k mým velkým oblíbencům. Škoda, možná by to nebylo až tak složité se s nimi v Tokiu potkat. A tak jsem poznala pár fotografů, kteří fotografovali módu a jinde než v komerční tvorbě se neuplatnili.

Ako vnímate problém Vašej estetiky obrazu? Je to vedomá estetika technicky špinavej fotografie?

No rozhodně to nebylo tak, že bych si řekla – tak a teď začínám fotografovat s fotografickou chybou a kašlu na všechna pravidla. Přicházelo to postupně. Zjišťovala jsem, že fotky u kterých se více a více oprošťuji od technické kontroly a vlivu na „správnost“ obrazu, mají své oprávnění. Že dokonce lépe a přesněji vyjadřují to, co cítím. A tak to tady najednou bylo a už to tak zůstalo.

Z Vašich fotografii cítiť drsnosť, až excesívnosť. Je to Váš spôsob vnímania života cez seba, alebo je to dané spôsobom Vášho života v tých časoch?

Jedno souvisí s druhým. To co cítíme se stává brýlemi, přes které vidíme svět. Je to filtr, který nám dovoluje vnímat jen určité spektrum. Moje fotografie jsou v podstatě velmi autobiografické. Většinou jsem opravdu žila to, co jsem fotografovala a naopak.

Ako sa pozeráte na dnešnú estetiku útulného sveta biedermeieru?

Dostávám z něj kopřivku. Pokud ovšem není ten svět tak bizarní, že se dá fotografovat. Nejvíce jsem vždy trpěla v takzvaně „normální“ společnosti. Pracovala jsem občas i mezi „normálními, spořádanými lidmi“ a vždy jsem velmi brzy utekla. Prostě jsem tam nemohla dýchat. Pokud ten svět postrádá autenticitu a je pouze hrou na něco, ať už na styl, na status, na něco, co by se mělo, aby ostatní neřekli…pak se opravdu necítím dobře.

Aký vzťah majú k fotografiám Vaše osobné denníky? Sú to pre Vás dva rôzne, rovnocenné prejavy intimity?

Deníky jsem si psala od dětství. Vlastně jsem si přála být spisovatelkou, ne fotografkou. A představovala jsem si, že musím žít život naplno a divoce, abych měla o čem psát. Někdy jsem více psala a méně fotila, jindy to bylo naopak – ale většinou jsem dělala obojí. Jsem opravdu moc ráda, že se v knize „Černé roky“ podařilo propojit oba ty světy.

Projekt o mame, o túžbe po smrti, o mŕtvici a 974 dní osobného prežívania až do dna psychiky do posledného dňa života je vo farbe cez Iphone. Prečo?

Vzniklo to postupně. První dny, v době kdy jsem se rozhodla mámu fotografovat, jsem pracovala s Canonem 5D. Ale s výsledky jsem byla strašně nespokojená. Fotografie byly příliš realistické, trochu k nevydýchání. A navíc – máma měla silně omeznou hybnost, často jsem ji při fotografování musela přidržovat a u toho obsluhovat velký foťák – to úplně nešlo. Barevná stylizace, maximálně zjednodušená technika, nebo spíše netechnika snímku – to bylo to co jsem potřebovala a co mi Iphone poskytl. Padlo rozhodnutí a zbytek času jsem se už jen soustředila na to, co se děje – ne na to, jak to zaznamenávám.

V roku 2015 vzniká zaujímavý cyklus Demiurgs nafotografovaný tiež na farbu, o ľuďoch s rôznym postihom, ale aj s vášňou ku svojmu odlišnému životu. Podľa akého kľúča ste si vyberali konkrétne postavy?

K tomuto cyklu se v současnosti navracím. Původní název Demiurgové nahrazuji novým názvem „Příběhy a příbytky“. Fotografuji původní „modely“, zároveň oslovuji další a začínám pracovat se širší škálou charakterů. Zajímají mě lidé se silným životním příběhem, lidé kteří si něčím prošli, procházejí, lidé kteří se dopracovali k určitým výrazným životním postojům. A ty postoje se promítají do způsobu jakým žijí. Podstatné je pro mne to, aby se jejich vize světa promítala do jejich prostředí. Pak je co fotografovat. A fotografování pro mne znamená pochopení, porozumění. Musím se dostat k nim domů, musím být přijata a dokonce vítaná, nechci nikomu krást duši a brát si to, co mi nechce dát. Takže je to dlouhý proces, běh na dlouhou trať. Ty lidi spojuje především to, že jsou se svým životem vyrovnaní, na nic a nikoho si nestěžují, nikoho neviní. Většinou jsou to takoví životní filozofové, kteří to mají v hlavě srovnané – i když to na venek vypadá často právě opačně. Jsou nezávislí, nepřizpůsobení, jsou sami sebou a to za každou cenu. Možná, že se v nich trochu poznávám.

Knižka Černé roky, prečo až tak neskoro?

Svým archivem se zabývám přibližně posledních deset let. Od roku 1992 jsem byla plně vnořena do procesu učení a moc času na vlastní projekty jsem neměla. Další léta jsem postupně skenovala, ale vždycky mě udolalo množství materiálu a vlastně jsem nevěděla co s tím vším materiálem udělat. Vystavuji sice od roku 2008, mám za sebou řadu osobních i společných výstav, ale impulz k projektu Černé roky přišel zvenku. Vydavatelka a literární dokumentaristka Bára Baronová je tvrdá voda. Když si něco umane, tak to taky zrealizuje. Vymyslela si spojení mých deníků s mojí fotografickou tvorbou a dokázala, že jsem to přijala za své a po roce intenzivní práce nakonec vznikla tahle kniha. Samozřejmě nesmím zapomenout na podíl Lucii L. Fišerové, která mi pomohla zredukovat to množství fotografického materiálu do smysluplného tvaru. Kniha končí létem 1987, další část čeká na zpracování. A protože nechci ustrnout jen ve své minulosti, snažím se fotografovat i nové věci. Asi to ještě chvíli potrvá než se dopracuji k pokračování té první knihy.

Libuše Jarcovjáková, vyštudovala strednú fotografickú školu v pražskom Hellichove a FAMU. V roku 1985 sa fingovane vydala do západného Berlína. Po revolúcii sa vrátila späť do Prahy a stala sa pedagógom na VOŠ a SPŠ grafickej v Prahe. Absolvovala radu významných výstav od Prahy po Paríž a New York. V roku 2016 jej vyšla prvá autorská kniha Černé roky.