Český fotograf Michael Hanke sa od roku 2013 pravidelne objavuje medzi víťazmi Czech Press Photo. Tento rok získal okrem domáceho ocenenia aj druhé miesto na prestížnej súťaži World Press Photo v kategórii Šport. Michael Hanke je synom známeho českého dokumentárneho fotografa Jiřího Hankeho. O tom, ako vníma svoju tvorbu a aké má pocity z čerstvého životného úspechu, sa môžete dočítať v nasledujúcom rozhovore.
Vyrastali ste v zázemí, v ktorom ste stretávali osobnosti českej fotografie odmalička. Prečo ste začali fotografovať až v strednom veku?
Sám vlastně dost dobře nevím, proč mě až do čtyřiceti let mého věku fotografie příliš neoslovovala, přestože jsem se s ní doma pravidelně setkával. Pravdou je, že jsem se od útlého dětství věnoval spíše počítačům. Když se můj věk přehoupl přes čtyřicítku a já se tak pomyslně ocitl na prahu druhé poloviny svého života, událo se současně hned několik věcí, jež ve svém souhrnu změnili můj postoj k fotografii. Začal jsem si více než dosud uvědomovat konečnost lidského bytí a také jsem již přeci jenom nashromáždil nějaké ty životní zkušenosti. Onemocněl jsem a nějakou dobu čekal na výsledky vyšetření. Dobře to dopadlo, ale během toho nekonečného čekání jsem měl hodně času přemýšlet o tom, co konkrétního a hmatatelného tady po mně jednoho dne zůstane. A konečně, podruhé jsem se oženil, tentokrát se ženou mých snů, se kterou si naprosto rozumíme, vzájemně se respektujeme a sdílíme stejný pohled na život. Jsem šťastný, spokojený a uvolněný, což se podle mého názoru též určitým způsobem odráží v mé tvorbě.
Chcete istým spôsobom nadviazať na tvorbu svojho otca? Radil Vám v začiatkoch?
Svým způsobem ano i ne. Jistou návaznost lze jistě vypozorovat v tom, že stejně jako otec jsem se i já vydal cestou dokumentární fotografie s důrazem na dlouhodobě zpracovávaná témata. Ale zatímco otec se zabývá především sociálním dokumentem, mě to táhne více k humanistickému dokumentu. Pochopitelně, že zpětná vazba nejenom od mého otce, ale od obou rodičů a rovněž od mé manželky, je pro mě důležitá. Především v počátcích mé tvorby, nyní se už snažím více jít svou vlastní cestou.
Momentálne ste fotograf na voľnej nohe. Nestane sa z Vás agentúrny fotograf? Neuvažovali ste nad tým?
Ani moc ne. Stávající režim práce mi naprosto vyhovuje. Dává mi větší svobodu. Zároveň spolupracuji s několika vydavatelstvími. Jedním z nich je i měsíčník Československý šach, kde pravidelně publikuji na titulních stranách své fotografie ze souboru z prostředí šachových turnajů mládeže.
Ako intenzívne sa venujete dokumentárnej tvorbe?
Tak akorát. Nepatřím mezi fotografy, kteří chodí od rána do večera s foťákem zavěšeném na krku, aby jim něco náhodou neuniklo. Chodím fotografovat především na konkrétní předem vytipovaná místa, kterým se věnuji dlouhodobě. Tímto způsobem jsem nafotil většinu svých nejznámějších souborů, jako jsou taneční zábavy seniorů, šachové turnaje mládeže, dostihy, plesy či zákulisí cirkusu. V tu chvíli se „přepínám“ do jakéhosi „foto-módu“ a stoprocentně se soustředím na fotografování, dokumentaci toho, co vidím a co považuji z mého pohledu za zajímavé. Pokaždé se snažím o co nejúplnější pokrytí daného tématu. Kromě vlastní podstaty daných akcí se zaměřuji i na jejich zákulisí.
Pre svoje eseje si vyberáte život v rôznych komunitách, šachisti, seniorské tancovačky, či ľudia na dostihoch. Hľadáte humor a pozitivizmus?
Máte pravdu. Dosud jsem si vybíral hlavně témata, které na fotografiích vyznívají převážně pozitivně a optimisticky. Domnívám se, že v současném světě zmítaném válkami a tragédiemi mohou být moje optimisticky laděné fotografie pro mnohé lidi jakýmsi lékem na duši. Aniž bych chtěl jakkoli přeceňovat schopnosti fotografie cokoli kolem nás ovlivňovat, jsem toho názoru, že třeba i jen letmý pohled na optimistickou fotografii dokáže člověka dobře naladit na celý den. Dostávám od lidí hodně reakcí v tomto duchu, které mě mnohdy až dojímají a zároveň utvrzují v tom, že dobré fotografie tento potenciál mít mohou. Jsem moc rád, že mohu takto lidem zprostředkovávat radostné okamžiky. Na druhou stranu musím říci, že poslední dobou se pouštím i do méně optimistických, vážnějších témat. Nicméně i ty se snažím zpracovávat maximálně citlivě.
Čím Vás šach upútal? Vnímate ho ako fenomén a zároveň atypický šport?
Od začátku jsem to bral jako jednu velkou výzvu. Většina lidí považuje šachy za nejnudnější sport na světě. Napadlo mě zkusit dokázat, že pravý opak je pravdou. Zachytit opravdové nefalšované emoce, stejně jako se to snažím dělat ve svých dalších souborech. Hned po prvním focení jednoho z dětských šachových turnajů jsem věděl, že by se to mohlo podařit. Děti pochopitelně nejsou během turnajů tak strnulé jako dospělí. Ale není to ani tak, že by byly nesoustředěné a roztěkané. I na dětských turnajích si na dobrý záběr musíte docela dlouhou dobu počkat. Nic není zadarmo, chce to trpělivost, cílevědomost, ale hlavně vás to musí bavit.
Podľa akého kľúča ste vyberali fotografie na túto sériu?
Již od samého začátku bylo mým cílem pokrýt celý „příběh“ dětských šachových turnajů, od úvodního soustředění a nervozity před začátkem turnaje, přes vlastní hru a emoce během ní, až po závěrečnou radost či naopak smutek. Zároveň se mi však na poslední fotografii v souboru oceněném na letošním ročníku World Press Photo podařilo zachytit až dojímavý moment dvou objímajících se chlapců, ze kterého je patrné, že děti, které ještě před pár okamžiky spolu zápolily nad šachovnicemi, se nakonec po skončení každého z turnajů rozcházejí jako kamarádi. Přesto samozřejmě nebylo vůbec snadné zredukovat výběr na pouhých deset fotografií. Sestavování výběrů čítajících jen několik fotografií považuji za jednu z vůbec nejobtížnějších a zároveň nejdůležitějších činností ve fotografii, v dokumentu obzvlášť.
Plánujete túto tému rozvíjať aj ďalej?
Prakticky na všech svých souborech pracuji dlouhodobě, i když pochopitelně s rozdílnou intenzitou. Stejně tak plánuji i nadále fotit šachové turnaje. Kolikrát jsem si již říkal, že nic nového tam již nemohu vyfotit, abych záhy zjistil, že jsem se mýlil. Ty nejlepší a nejsilnější záběry si obvykle většinou dopředu ani nemůžete naplánovat, přijdou samy.
Čo podľa Vás zaujalo porotcov na reportáži detského šachu?
Těžko říci, do hlavy jim samozřejmě nevidím. Každopádně se zdá, že téma zachycující silné emoce na místě, kde byste to běžně nečekali, dokáže zaujmout zřejmě hodně porotců. S tímto souborem, byť s jinými fotografiemi, jsem v zahraničí uspěl již několikrát. Například loni jsem se dostal mezi sedm nejlepších v prestižní soutěži Sony World Photography Awards, kde je asi největší konkurence na světě vůbec. Se šachovými fotografiemi jsem uspěl i na loňském ročníku soutěže International Photographer of the Year. Lze říci, že prakticky kamkoli jsem tento svůj soubor poslal, tak tam jsem s ním uspěl. Přiznávám, že až takový úspěch jsem opravdu nečekal.
Ako sa cítite po výhre na World Press Photo 2017, bolo to prekvapenie? Pociťujete väčšie záväzky k svojej tvorbe?
Každého fotografa samozřejmě těší, když uspěje na takto prestižní akci. Pro mne osobně je ocenění na World Press Photo tou největší metou, kterou může fotograf dosáhnout. Ale spíše než za ocenění jako takové jsem rád za to, že se moje fotografie, nejenom ty oceněné, ale i další soubory, na kterých dlouhodobě pracuji, více zviditelní, že si jich všimne více lidí a že jim snad jejich prostřednictvím udělám radost. Závazky ke své tvorbě pociťuji prakticky již od samého začátku, co jsem začal fotit a kdy jsem v každém roce získal ocenění v Czech Press Photo. Jsem perfekcionista, dlouho přemýšlím, které fotografie do světa pustit a které nikoli. Svoje fotografie zveřejňuji s rozvahou, nechávám je uzrát a působit nejprve sám na sebe. Teprve, až když jsem s nimi spokojený i po čase, pouštím je do světa. Zatím se mi tento můj rozvážnější přístup vyplácí.
Kam by ste sa chceli vo fotografii ďalej posunúť a aký máte ďalší cieľ?
I nadále se chci věnovat výhradně humanistickému dokumentu. Budu pokračovat v rozpracovaných souborech, časem bych rád některé z nich vydal knižně. Zároveň v současné době pracuji na novém souboru s vážnějším podtextem, který plánuji zveřejnit v druhé polovině roku. Své fotografie průběžně zveřejňuji jak na svých webových stránkách tak na svých profilech na Facebooku a Instagramu.
Michael Hanke (*1972) je český dokumentárny fotograf, narodený v Kladne. Fotografickú kariéru začal vo veku 40 rokov, kedy bol ocenený na Czech Press Photo, kde sa odvtedy pravidelne umiestňuje medzi ocenenými. V roku 2017 získal druhé miesto na súťaži World Press Photo v kategórii Šport so sériou z turnaja mladých šachistov. Zameriava sa na dlhodobé fotografické projekty z prostredia seniorov, šachu či dostihov.
© Autorské práva vyhradené.
Šéfredaktor, administrátor a popularizátor fotografie. Portál dofoto založil pre zviditeľnenie dokumentárnej fotografie a stanovenie úrovne kvality fotografických esejí a priestor pre názory na to, čo by mala dokumentárna fotografia spĺňať. Okrem administrácie dofoto pripravuje eseje, rozhovory so zahraničnými fotografmi a blogy.
