Fotografie Dany Kyndrovej sú uvoľnené a niekedy sa zdá, že majú akoby ironický nádych. Tieto fotografie nám prerozprávajú príbeh o zaujímavých ľuďoch s vlastným osudom v danom čase a prostredí a priam nás nútia ich skúmať a až analyzovať do hĺbky. Sú zrealizované od srdca s jasným sociálnym posolstvom pre budúce generácie.
Žena fotografuje ženy vyše 30 rokov. Prečo?
Tento projekt vznikl víceméně náhodou, když jsem byla v roce 1992 vyzvána Vladimírem Birgusem, abych podala současně s jinými fotografy žádost o fotografické stipendium, které vyhlásil švýcarský kanton Bern pro dokumentární fotografy. Podmínkou bylo navrhnout konkrétní téma, kterému bych se chtěla věnovat. Napadlo mi, že by bylo zajímavé srovnat život ženy u nás v postsocialistické zemi a v takzvaném kapitalistickém světě, respektive, především vyjádřit obecné hodnoty života ženy, které jsou stejné všude, akorát se mění „kulisy“. Stipendium jsem získala a tím se vlastně tento projekt odstartoval. Završila jsem ho po deseti letech, výstavou a knihou Žena mezi vdechnutím a vydechnutím. Jsou tam zahrnuty ale i fotografie ze sedmdesátých a osmdesátých let, většinu však tvoří devadesátá léta. Záměrem bylo postihnout život ženy v celé jeho rozmanitosti, počínaje zrozením a smrtí konče. Celý projekt je rozdělen do sedmi oddílů – dospívání, mateřství a rodina, zábava, práce, erotika, víra a stáří. Kromě chronologie životní pouti postihují fotografie i základní životní hodnoty, které nás provázejí a ovlivňují během celého našeho bytí. Jedná se o téma víceméně obecné, nejde tedy o zobrazení konkrétního prostředí či specifiky určité země. Dalo by se říci, že se jedná o ženu evropskou, tedy s křesťanskými hodnotami.
Materstvo, striptíz, groteska, intimita, ťažká práca, oddanosť bohu až smrť, to všetko prináša život. Čo bolo pre Vás najzložitejšie zobraziť?
Někdy bylo velmi obtížné se k tomu tématu vůbec dostat – například porod se mi podařilo vyfotit až v Čechách, díky mému kamarádovi gynekologovi, ale ve Švýcarsku či Anglii jsem neměla šanci. Poprvé jsem narazila na to, že si lidé velmi střeží své soukromí a jsou ostražití, aby to nebylo zneužito. Třeba ten striptýz jsem bez problémů v devadesátých letech v Čechách vyfotila, ale v Moulin Rouge jsem prošla doslova výslechem, dostala jsem doprovod a musela podepsat smlouvu, že fotky budou použity jen pro výstavu Žena a pokud ne, tak byla stanovena nesmírně vysoká pokuta. Aby se se mnou ovšem vůbec začali bavit, tak mi musela pomoci naše ambasáda tím, že mi zaštítila jako tzv. kumštýře a kromě toho jsem měla i dvouměsíční stipendium francouzského ministerstva kultury právě na toto téma. Ale dostat se i do drůbežářského závodu v Čechách nebylo jednoduché, neb tam zas měli strach, abych nevyfotila něco negativního a nebyli vláčeni médii, respektive různými aktivisty, jak se chovají špatně ke slepicím a kuřatům.
Májové sprievody za totalitného režimu Vám umožnili veľa inšpirácie, ale v absurdných až groteskných fotografiách práve naopak cítiť až odpor k režimu. Aké to bolo pod „dohľadom“ fotografovať svoje pocity?
Prvomájové průvody pro mne koncentrovaly podstatu tehdejší totalitní moci. Určitou schizofrenii, ve které jsme všichni žili. Lidé sice reptali, mysleli si své, ale nakonec na ty akce šli a ten režim takto podpořili. Měla jsem svým způsobem výhodu, že jsem žena, navíc tehdy mladá, takže když se mi stalo, že mi estébáci sem tam legitimovali, tak jsem hrávala naivku a prošlo to.
Nemali ste v tých časoch problém s byrokratickou kontrolou ŠTB ako napríklad Jindřich Štreit?
Film mi poprvé zabavili na Seifertově pohřbu v lednu 1986 a pak několikrát na demonstracích v letech 1988-1989. Byla jsem pozvána i do Bartolomějské na výslech, ale tím to skončilo. Roli naivní dívky jsem vydržela hrát i tady, i když mi evidentně nevěřili. Fascinovalo mi, jak je naše společnost prošpikovaná fízly a jak nenechají nic náhodě a vše prověřují. Hrozná doba.
Dnes v 21. storočí je „nesloboda“ fotografovania ľudí a s tým spojené súhlasy fotografovaných veľkým problémom. Ako ste sa s tým vysporiadali?
Ano je to problém nesmírný a bude hůř. Nakonec začneme ty obličeje zakrývat. V roce 2006 jsem získala Grant města Prahy na focení tématu bezdomovců, tedy neziskovek jako Armáda spásy či Naděje, které se jim věnují. Fotky byly učeny pro výstavu a poté archiv magistrátu, ale také jsem oběma institucím nějaké dala, a když to poté chtěly někde použít, tak mi volali, zda mám podepsaný doklad od těch vyfotografovaných, že nejsou proti. To mě opravu dostalo. Představa, jak podepisujeme protokol někde pod mostem, je zcela absurdní. Když někdo nechce tak ho prostě nefotím.
Ako teraz vnímate silnú českú dokumentárnu fotografiu v šesťdesiatych až deväťdesiatych rokoch minulého storočia? Čo pre Vás znamenal profesor Šmok alebo iné osobnosti, s ktorými ste sa osobne stretla a mali na Vás vplyv?
Pro mne byl naprosto klíčový fotograf Miloň Novotný, kterého považuji za jednoho z nejlepších českých dokumentaristů minulého století. Bohužel zemřel záhy po listopadu ve věku dvaašedesáti let. Byl to takový můj guru a dnes se věnuji i jeho fotografické pozůstalosti, kterou mi svěřila jeho paní Alena. Z teoretiků mě zásadně ovlivnila Anna Fárová, ke které jsem chodila na konzultace a díky ní jsem se také rozhodla, že na FAMU nepůjdu. Chodila jsem dokonce asi dva měsíce do tzv. školičky ke Šmokovi, což byla vlastně taková přípravka na FAMU a vím, že absolventi fotky této fakulty na něj vzpomínají většinou velmi vděčně. Mně ale absolutně neseděl, dokumentu nefandil a cítila jsem, že tudy cesta pro mne nevede.
Veľa času trávite mimo republiku a fotografujete napríklad v Rusku. Čo pre Vás znamenajú tie miesta?
Do Ruska, tedy tehdy Sovětského svazu jsem se vypravila poprvé v roce 1976 a za sovětské éry jsem tam byla 9 krát. Využívala jsem každou příležitost, která se naskytla. Učila jsem tehdy na katedře jazyků strojní fakulty a jako kantoři jsme mohli jezdit i na pedagogická stipendia. Mým cílem bylo tam především fotit, což samozřejmě vedení fakulty nechápalo a vím od kolegy, že mě řešili i na stranické schůzi, neb jim bylo divné, proč do toho Svazu stále ta Kyndrová chce. Po listopadu 89 jsem fotila odchod sovětských vojsk z Československa a neměla jsem už pak vůbec chuť se do Ruska vracet. Obrat nastal v roce 1999, kdy jsem jela s kamarádkou, redaktorkou časopisu Vlasta dělat reportáž do ženského pravoslavného kláštera u Čudského jezera. Leží v Estonsku, ale je zcela ruský. Uchvátilo mi téma pravoslaví, respektive jeho renesance a od roku 2000, shodou okolností s nástupem Putina, jsem se začala do Ruska vracet a fotit. Byla léta, kdy jsem tam za rok byla i několikrát, neb jsem chtěla zachytit různá témata a zemi jsem procestovala křížem krážem. Po patnácti letech jsem svůj projekt završila výstavou, respektive knihou Rusové… jejich ikony a touhy, kde jsou jak fotky ze sovětské éry, tak ze současného Ruska. Tím jsem toto téma uzavřela a již se k němu vracet nebudu, a pokud pojedu do Ruska tak určitě ne za účelem fotit.
Prečo dnes vymizla túžba mladých autorov realizovať sa v sociálnej fotografii?
To nejsem schopná posoudit, nemám přehled, ale zas tak černě bych to neviděla. Vždy je to na jednotlivcích. Samozřejmě byla doba, hlavně v devadesátých letech, kdy bylo skoro až módní fotit tzv. humanitární projekty, včetně handicapovaných. Přiznám, že mi to až lezlo na nervy, jak se na tom mnozí fotografové „přiživovali“ a vznikaly až kýče. Pavel Dias to krásně vystihl slovem kvazihumanismus. Dokument to má dneska těžké, neb je veliká honba za atraktivitou a rychlým efektem, což často hraničí s povrchností. Dokumentární fotka je z jiného soudku, chce to vytrvalou práci a promyšlený koncept.
Prednášate niekde fotografiu?
Občas mě pozvou, abych studentům představila svoje projekty. Nicméně nikdy jsem neučila a vůbec si to nedovedu představit. Řemeslo naučit můžete, ale fotit ne. Tedy myslím živou fotku, tedy dokument. To vychází z každého z nás, z jeho životních zkušeností, světového názoru, povahy a dalších aspektů, které jsou velmi individuální. Návod žádný neexistuje, tak co bych přednášela. Každopádně velké procentu úspěchu závisí na pracovitosti a výdrži fotografa. No a pak musíte mít i sem tam štěstí. Ale i tomu se musí jít v ústrety a makat.
Na akú tému v budúcej knižke sa môžu tešiť naši čitatelia?
Věnuji se sem tam i kurátorské činnosti, před deseti lety jsem dala dohromady fotky z příchodu Rudé armády v roce 1945 a Sovětské invaze 1968, poté i událostí po smrti Jana Palacha. Výstavy jsou fajn, ale podstatné jsou publikace. Říkám tomu „vizuální literatura“. Mám v plánu projekt Kupředu, zpátky ni krok!, což by byly fotky zachycující nástup komunismu, tedy poválečná čtyřicátá léta, ale těžiště byla hlavně léta padesátá. Myslela jsem, že to zvládnu završit již k 70. výročí tzv. Vítězného února, ale nepovedlo se. Život sem tam přinese úskalí a problémy, které musíte zvládnout. Ale snad není všem dnům konec. Jinak mé vlastní fotografické projekty mám v mysli také, ale už jsou to také menší věci, rozhodně ne takového rozsahu jako byli Rusové či Rituály normalizace.
Ako ďalej v dokumentárnej fotografii? Má ešte zmysel pre spoločnosť v tejto rýchlej dobe?
Jejda to je skoro filozofická otázka. Jsem optimista, a jak už jsem uvedla, je to na jednotlivcích, ostatně jako to ostatně bývalo vždy. Nicméně v dnešní „korektní“ době, kdy mají čím dál větší vliv různí pokrokoví aktivisté, se určitě dočkáme řady projektů, které budou zachycovat problémy, které nám budou nastavovat zrcadlo, jak jsme sobečtí a měli bychom spasit svět a všechny jeho problémy.
Dana Kyndrová (*1955) vyštudovala francúzštinu a ruštinu na Filozofickej fakulte UK v Prahe (1979). Desať rokov pôsobila na katedre jazykov strojárskej fakulty ČVUT a po novembri 1989 na katedre jazykov AMU. Od roku 1992 je voľnou fotografkou. Žije v Prahe. Fotografovať začala v osemnástich rokoch a venovala sa vždy čiernobielej humanistickej fotografii. Usporiadala radu výstav doma i v zahraničí a vydala osem autorských publikácií: Nepolepšitelná víra v lepší budoucnost (1998), Per musicam aequo (1998), Žena mezi vdechnutím a vydechnutím (2002), Odchod sovětských vojsk z Československa (2003), Podkarpatská Rus (2007), Algerie-Togo (2009), spoločne so svojou matkou Libuší, Rituály normalizace / Československo 70. – 80. let (2011) a Rusové… jejich ikony a touhy (2015). Získala radu ocenení vo fotografických súťažiach: 1995-1999 Czech Press Photo (celkom 7 cien), 1998 – hlavná cena v národnom kole Fujifilm Euro Press Photo Awards (reprezentovala ČR vo februári 1999 na európskom kole v Londýne), 2006 – Grant hlavního města Prahy (za súbor fotografií z ruskej pravoslávnej púte), v rámci ktorého zachytila život pražských bezdomovcov. Okrem svojej vlastnej fotografickej tvorby sa v posledných rokoch začala venovať aj kurátorskej a organizačnej činnosti v oblasti fotografie. Je autorkou monografie Miloně Novotného (2000), publikácie 1945 Osvobození… 1968 Okupace / Sovětská vojska v Československu (2008) a Jan Palach 16.-25.1.1969 (2009). Za túto kurátorskú činnosť jej Asociácia českých profesionálnych fotografov udelila titul „Osobnosť českej fotografie 2008“.
Dokumentárny fotograf, pedagóg, kurátor. Vydal knihy Podoby viery (2011), OUT (2014), Anton Srholec – Bezdomovec z povolania (s Pištom Vandalom, 2015) a IN (2020). Bol niekoľkokrát ocenený doma ako aj v zahraničí, je odborným garantom portálu dofoto, zodpovedný za editovanie esejí, pracuje na rozhovoroch a píše svoj dennik v blogoch. Vyučuje fotografiu na Filozofickej fakulte UK v Bratislave na Katedre žurnalistiky a vedie workshopy dokumentárnej fotografie. Pravidelne vystavuje a spolupracuje s rôznymi médiami a vydavateľstvami doma a v zahraničí.
