Fotografie z krčmy na periférii Žižkova sú otvorenou výpoveďou o vzťahoch krásne čistých a úprimných ľudí s precíznym citom pre kompozíciu s pochopením daného prostredia. Libuše Rudinská touto sériou dokázala, že právom patrí k absolútnej špičke sociálneho dokumentu v Českej republike. Jej príbeh je zaujímavý aj tým, ako sa neskôr stala prirodzene z fotografky režisérkou dokumentárnych filmov. Jej posledný film o Jindřichovi Štreitovi Na telo si môžete pozrieť v týchto mesiacoch v kinách.
Študovala si v Prahe na FAMU fotografiu, ktorý z pedagógov ti najviac vyhovoval a prečo?
S fotografií jsem začínala v Ostravě a byla jsem olivněna bressonovskou fotografií, takže mojí první volbou byl Viktor Kolář z Ostravy, který dokumentoval hlavně pouliční život tohoto fascinujícího městského organismu, kterého jsem tehdy ještě byla plná, pak ale jeho vliv přebil Jindřich Štreit, který nabídl jiný pohled na člověka a hlavně byl zajímavý tím, jak dobýval svět a přitom si zachovával pokoru a vstřícnost. Také mě fascinovalo, jak se s námi studenty dělil o svoje know how. Nebyl to obvyklý jev, mnozí pedagogové k nám přistupovali s obavou, aby si v nás nevychovali konkurenci, a podle toho filtrovali informace, které nám poskytovali. Ale Jindra ne, ten byl vždycky velkorysý. Líbila se mi a dodnes na něm líbí také absolutní absence snobismu.
Už na FAMU si fotografovala ľudí na perifériách, čím ťa tak priťahovali?
Ani nevím. Mě prostě fascinoval život sám. A fotoaparát byl vhodný nástroj jak se dostat tam kam bych jinak nemohla. Díky foťáku jsem mohla vlézt skoro všude. A ti obyčejní lidi mně fascinovali fotogeničností a také jsem k nim měla přirozený vztah. Sama pocházím z velmi obyčejných poměrů. V Praze jsem si ve svých devatenácti připadala ztracená. To město na mě bylo moc složité a tvrdé, takže jsem přirozeně vyhledávala nějaké mikrosvěty, kterým jsem rozuměla.
Tvoja esej zo života na Žižkove bola ocenená v rámci Czech Press Photo grantom Prahy. Čo ťa viedlo k tomu, že si prenikla práve do života ľudí na Žižkove?
Žižkov mě vždycky fascinoval. Jako dítě když jsme jezdili s rodiči na výlety do Prahy a projíždělo se vlakem právě žižkovskými dvorky, bylo to pro mně velké dobrodružství. Nezapomenutelný byl například dům s dlouhým schodištěm do zahrady kolem kterého se jelo po žižkovském viaduktu. Když jsem pak v Praze zakotvila, tak jsme s jedním kamarádem ty žižkovské dvory prolézali a na zahradě toho domu jsme objevili neskutečné poklady.
Po štúdiách si sa vybrala do rôznych konfliktných zón vo svete. Ako si vnímala všetko to utrpenie a aký máš názor na dnešnú rýchlu fotožurnalistiku?
To utrpení lidí je pořád stejné. V čase se nijak nemění. Spíš lidé na jeho dlouhodobou přítomnost různě reagují. Například Arméni jsou pověstní svojí melancholíí a velikým smutkem, který mají v očích, jako kdyby to byl už národní rys. Oproti tomu Afghánci svoji frustraci přetavili do agrese. Muži i ženy se mezi sebou perou, pošťuchují, háží po sobě kameny, chovají se tvrdě ke zvířatům a ta jsou také neklidná a agresivní. Pes, kterého nikdy nikdo nepohladil jenom kouše. Ale Afghánistán je nešťatný příklad, nikde jsem neviděla tolik utrpení, jako právě tam. Nejde jen o válečná zranění a hlad, ale i různá zdravotní postižení nebo choroby, které považujeme za vymýcené, jako třeba lepra. Špatná péče, takřka středověká.
Myslím, že nic horšího jsem v životě neviděla. O současnou žurnalistiku se moc nezajímám, tak na tuto část otázky nemohu odpovědět.
Tvoje fotografie by som zaradil do klasickej českej školy sociálneho dokumentu. Ako vnímaš všetky tie novodobé trendy vo fotografii?
Já se o fotku teď moc nezajímám, ale přiznám se, že mám moc ráda experimenty, naopak mě baví, když zavedený autor přijde s něčím novým. Vnímám fotografii přes emoci, kterou ve mně vyvolává, a je mi jedno jakou formu autor zvolil. Je to jako u výtvarného umění, prostě vás to najednou lapí.
Neskôr si prešla od sociálnej fotografie k dokumentárnemu filmu. Prečo?
Chtěla jsem změnu. Cítila jsem jistou stagnaci. Už mě ani nebavil ten samotářský a nomádský život. Chtěla jsem něco živějšího, ale byla za tím náhoda. Potkala jsem Jaromíra Šťětinu, který mi navrhl abych s ním jela do Afriky. Původně mi řekl, že budu fotit, ale ve skutečnosti potřeboval kameramana, takže mě trošku podvedl. Ale já se na něho za to nezlobím, díky tomu dneska dělám krásnou práci, která mě moc těší.
Veľmi silný je dokumentárny film o sterilizácii rómskych žien Ulúpené materstvo, v ktorom si prenikla do veľmi zložitej problematiky. Ako to celé vnímaš?
Z ženského hlediska mě neskutečně vadilo, že si někdo bral právo rozhodovat o plodnosti ženy. Když jsem ten film točila, tak mě zaráželo, že se to nebere příliš vážně, protože šlo o romské ženy. Padaly argumenty typu, že za to dostaly peníze nebo pračky. Dokonce, že se teď pokoušejí obohatit. Toto vnímám jako velmi zastaralé myšlení. Lidské tělo je nedotknutelné, a nikdo nemá právo člověku do něho bez jeho souhlasu nijak zasahovat, pokud nejde o život nebo o zdraví. Chtěla jsem, aby si toto každý uvědomil. Proto ten film vznikl. Další problém pro mně byl zpětný přístup lékařů, kteří u soudu mluvili o našich předpotopních zákonech, které není potřeba dodržovat. Prostě nejsme ještě zdaleka vyspělou společností.
Film o Pavlovi Wonkovi rozprúdil v Čechách veľkú diskusiu a dosť si si musela aj vytrpieť. Ako si sa dostala k tejto téme?
Chtěla jsem zviditelnit mučedníka, kolem kterého se vznášely takové divné rozpaky a nikdo se k němu moc nehlásil. Říkala jsem si, že by měl mít fotku vedle Palacha na Václaváku, tak jsem se rozhodla ho zviditelnit. Teď už samozřejmě vím, proč tam tu fotku nemá. A o tom je můj film – o boření mýtu falešného hrdiny.
Fotografovala si aj v Rusku a tvoje fotografie sú naozaj o ľuďoch. Čím ťa Rusko očarilo?
Rusko má v sobě magii bezbřehosti. Je to organismus sám pro sebe. Úplně jiný svět. Taky nebe je tam modřejší a tráva zelenější…..jen žertuji. V době mého naivního mládí mě bavila bezprostřednost, družnost i pohostinnost obyčejných Rusů ve spojení s tou bezbřehostí. Navíc miluju vlaky, takže jedete dny, ba týdny a pořád nejste na konci. To mně moc bavilo, ale jen do té doby, než jsem pochopila, že Rusové jsou ovce ve stádu, které běží tam, kam je zažene jejich ovčácký pes a nezmůžou se na víc než na bezbranné bečení. Ta jejich oficiální propaganda je velká past, ve které občané Ruska uvízli. Mám možnost sledovat Pervyj kanal a nedá se na to dívat. Je to jako naše socialistická televize v pozlátkovém balení. Ale oni tomu věří. Málokdo má odstup, přestože cestují po světě a žijí v jiných zemích, jsou kdykoliv připraveni podpořit Putina. V tom vnímám velké nebezpečí Ruska jako národa.
Momentálne ide do kín dokumentárny film o Jindřichovi Štreitovi Na telo. Ako vznikala myšlienka vytvoriť film o tomto fenomenálnom fotografovi?
Jindru znám 25 let. Zrovna máme výročí tento měsíc. Pamatuji si úplně přesně, jak jsme se setkali, byla jsem čerstvě přijatá na FAMU a kamarádila jsem se s jedním ostravským fotografem a ten jednou o víkendu řekl, že bychom mohli jet na Sovinec za Štreitem. Tak jsme se tam na blind vydali, jeli autobusem do Rýmařova a šli pěšky 9 km, bylo asi mínus šest stupňů a všude metr sněhu. Je to legrační, dneska by mě ani nenapadlo k někomu jet bez toho, abych mu zavolala. Nápad na dokument vznikl přirozeně, jako pocta k Jindrovým sedmdesátinám, ale dlouho se nedařilo na něj získat peníze, tak se to trochu protáhlo a mezitím se proměnil i Jindrův život a tak jsem přirozeně i já trochu změnila koncept.
Tvorbu Jindřicha Štreita dobre poznáš a ešte lepšie jeho pedagogické schopnosti. Čo si na ňom najviac vážiš a koho tvorbu ešte intenzívne vnímaš?
Líbí se mi, že je dost nezištný a rád pomáhá lidem. To není úplně samozřejmý jev, a pak nejde proti nikomu, jakmile cítí, že ten druhý chce něco jiného, nenutí mu svoji vůli, přitom si ale dokáže obhájit to, co sám chce. Má vnitřní svobodu, kterou mu spousta lidí závidí, nemusel mnoho věcí podniknout jako úlitbu, aby mohl dělat to, co dělá. Také si troufám říct, že se ničeho nebojí, proto je tak svobodný.
Plánuješ sa vrátiť späť ku dokumentárnej fotografii?
Nevím. Zatím mě fascinuje film a jeho neprobádané možnosti.
Fotografka a dokumentaristka Libuše Rudinská sa narodila v Uherskom Hradišti. V rokoch 1993 – 1999 študovala na FAMU odbor fotografia. Po škole spolupracovala tri roky s Jaromírom Štětinom, s ktorým natočila dokumentárne filmy v exotických destináciách (Keňa, Gruzínsko, Arménsko, Azerbajdžan, Afganistan). Od roku 2002 točí dokumenty vo vlastnej produkcii a externe spolupracuje s Českou televíziou. Libuše Rudinská je tiež nositeľkou niekoľkých ocenení. V rokoch 1995, 1997, 1999 a 2000 sa umiestnila vždy medzi tromi najlepšími v prestížnej súťaži Czech Press Photo.
Dokumentárny fotograf, pedagóg, kurátor. Vydal knihy Podoby viery (2011), OUT (2014), Anton Srholec – Bezdomovec z povolania (s Pištom Vandalom, 2015) a IN (2020). Bol niekoľkokrát ocenený doma ako aj v zahraničí, je odborným garantom portálu dofoto, zodpovedný za editovanie esejí, pracuje na rozhovoroch a píše svoj dennik v blogoch. Vyučuje fotografiu na Filozofickej fakulte UK v Bratislave na Katedre žurnalistiky a vedie workshopy dokumentárnej fotografie. Pravidelne vystavuje a spolupracuje s rôznymi médiami a vydavateľstvami doma a v zahraničí.
