Jana Hunterová patrí medzi autorky, ktoré milujú sociálny dokument, ale neboja sa experimentu. Jej prvé kroky viedli ku Antonínovi Kratochvílovi a neskôr ku štúdiu fotografie. Je spoluzakladateľkou skupiny 28 mm, ktorá sa zaoberá dlhodobými projektami so sociálnou tématikou.
Je to naozaj tak, že vás Antonín Kratochvíl usmernil do vizuálneho sveta fotografie?
Když jsem se před lety začala fotografií zabývat vážněji, tak jsem strávila mnoho času nad fotkami Josefa Sudka. Jeho dokonalá práce se světlem mě fascinovala stejně tak jako Rembrandtův šerosvit. Ze začátku jsem se soustředila pouze na nalezená zátiší, protože fotografování lidí je úplně jiná disciplína a člověk si k ní musí tak nějak dojít sám. Postupem času jsem tedy začala objevovat i další autory jako je například Henri Cartier Bresson, Robert Frank, Weegee, Josef Koudelka a samozřejmě i Antonín Kratochvíl. A když se mi naskytla možnost zúčastnit se jeho prvního workshopu v Čechách, tak jsem neváhala ani na okamžik. Musela jsem si sice na to půjčit, ale byla to jedna z nejlepších životních investic do mě samotné. A osobní setkání s Antonínem mě ubezpečilo v tom, co chci ve fotografii opravdu dělat. Musíte být nejen dobrý fotograf, ale také musíte mít silnou empatii a umět dobře komunikovat s lidmi. Je důležité být blízko, opravdu blízko, abyste se dostal na dřeň, hluboko pod povrch, aby se skryla póza a ukázala pravda. Není důležité dodržovat všechna výtvarně estetická pravidla, ale musíte je znát, aby jste je mohl vědomě porušovat. K Sudkovské poetice a Bressonovsko-Koudelkově výtvarnému vidění jsem namíchala Tondovu dynamiku a emoce. Všichni jsme tak nějak ovlivněni tím, s čím se ztotožňujeme, co nás vnitřně oslovuje a naplňuje. Měli bychom se však řídit jen tím, co je opravdu uvnitř v nás a co jsme skutečně jen my sami.
Nápad založiť dokumentárnu skupinu 28 mm bol spoločný s pánom Kratochvílom? Čo vás k tomu viedlo?
Na lednickém workshopu v roce 2009 se nás sešlo jedenáct fotografů, každý na jiné fotografické úrovni a s jiným očekáváním. S Antonínem jsme si však sedli hned na začátku. Nazvala bych to jistým druhem synergie. Všichni jsme před ním měli velký respekt a ze začátku jsme se mu dokonce obávali ukázat i naše fotografie. To se však rychle změnilo. Rozdělili jsem se po jednotlivcích nebo dvojicích na různé lokace, kde jsme celý den fotografovali. V noci si pak každý udělal výběr zhruba 20 fotek a další ráno je prezentoval na společném promítání. Antonín z nich vybíral ty nejlepší a komentoval je. Vzpomínám si, že nejobávanější slovo bylo “next” nebo “to už tam nic jiného nemáš?” Dával nám otázky, které nás nutily přemýšlet o tom, proč jsme co a jak vyfotili. A když tam něco chybělo, tak řekl: “Zítra tam běž a vyfoť to znovu”. Vše se nám pomalu začalo skládat a za týden měl každý soubor, který dával smysl. Antonín z nás dokázal vydolovat maximum. Byli jsme jako rozjetý vlak, který nešel zastavit skončením workshopu. Chtěli jsme spolu dále tvořit, povídat si o fotce a být v té opojné extázi fotografie napořád. Tak vznikla Skupina [28], plná emocí, plánů a ideálů. Antonín její vznik neinicioval, ale podpořil. Její název je odvozen od ohniskové vzdálenosti širokoúhlého objektivu, kterou fotograf potřebuje k tomu, aby mohl být tak blízko jak jen je možné.
Pracujete s farbou aj s čiernobielou škálou. Materiál si vyberáte podľa témy?
Když jedu někam fotit, tak nikdy nevím co vznikne. Jsem intuitivní a vždy se ráda nechám překvapit a ovlivnit tím, jak se v daném prostředí cítím. A je asi pravda, že se nejčastěji cítím černobíle. S černobílou fotkou se samozřejmě pracuje úplně jinak než s barvou. Znám několik fotografů, kteří něco vyfotí a pak teprve řeší, zda barva nebo ne. V těchto případech je myslím něco špatně. A pokud barva, tak by měla mít smysl. V loňském roce jsem strávila 3 měsíce v New Yorku, kde jsem byla na stáži v Českém centru. New York má díky vysokým mrakodrapům a úzkým ulicím zalitými sluncem neopakovatelné světlo plné barev a dlouhých stínů. Rozhodnutí bylo tedy jasné. Ale asi po dvou měsících přijel za mnou kamarád fotograf Jirka Havrda se ženou a fotil černobílé portréty. A já najednou cítila, že mi to hrozně chybí. Tak jsem zároveň stále fotila barevný NYC a začala expresivní černobílé portréty Newyorčanů.
Vo farbe ma veľmi oslovila esej Cosplayers. Ako to celé vzniklo?
Cosplayers je původní subkultura, která vznikla v polovině 80. let v Japonsku. Postupně její popularita vzrostla natolik, že se rozšířila do USA a Evropy. Její vyznavači se stylizují do postav svých oblíbených hrdinů z her, knih, manga, anime i hraných filmů. Setkávají se na speciálních festivalech, tzv. konvencích a soutěžích. Klasický cosplayer se převléká za postavu stejného pohlaví, ale často se cosplayují postavy pohlaví opačného. Jejich vzhled může naznačovat potlačení jejich vlastní identity, rasy a pohlaví natolik, že je někdy velmi těžké je určit. Jejich postavy často ztrácejí hranice jejich vlastní sexuální orientace, národnostní a rasové sounáležitosti. Komunita Cosplayers existuje i v Praze a já jsem se k nim dostala díky svým dětem, které jsou jejich součástí. Fotografuji jejich portréty mobilním telefonem od roku 2013. Soustředuji se na fotografování jejich netradičních portrétů plných emocí. Baví mě pozorovat jejich vzrušující proměnu a touhu schovat se pod tíhou svých vlastních dramat aspoň na chvíli za někoho jiného. Protože nikdy nevíte, kde končí hranice mezi hrou, stylizací a realitou.
Identita ženy v expresívnej vizualizácii, ako vnímate prepadlisko sociálneho dokumentu voči modernej forme konceptu?
Identita je v současné době velmi používané téma a identita žen možná ještě více. Řekla bych, že to souvisí se silným feminismem a feministickým uměleckým hnutím, které se v západním světě začalo vytvářet už v sedmdesátých letech minulého století. Ženy umělkyně se začaly na sebe vzdorovitě dívat jinýma očima než je vykreslovali muži a záměrně bortily společenská očekávání o jejich ženskosti. Možná se zabýváme sami sebou mnohem intenzivněji než muži a máme potřebu o svých pocitech více mluvit. Často sníme a čekáme na své prince na bílých koních, kteří nepřijíždějí. Mění se společnost i pohled na rodinu a na každou změnu umělci reagují po svém. Postavit proti sobě konceptuální a sociální fotografii myslím zcela nejde. Každá je jiná, má jiný proces a důvod vzniku a obě mají ve vizuálním světě své důležité místo. Někdo cítíme ten správný okamžik v danou chvíli a někdo ho zase umíme naplánovat a pak vytvořit. Konceptuální umění je umění, kdy myšlenka autora je důležitější než konečné výtvarné dílo a konceptuální fotografie tuto myšlenku ilustrují a jsou v přímém protikladu k umění, které je zcela vizuální. Mentálno převyšuje fyzično. Klasická sociální dokumentární fotografie je nástrojem sociálních změn ve společnosti, poukazuje na její nespravedlnosti a slouží k obhajobě lidských práv. Zatímco konceptuální fotografie se často vyznačuje estetickou líbivostí někdy až hraničící s kýčem, tak sociální fotografie nic nepřikrášluje. Zaznamenává skutečnost, která nemusí být ale každému po chuti. V dnešním nepokojném světě se automaticky bráníme všem negativům a utíkáme před realitou si odpočinout do světa pohody a klidu. Raději se podíváme na krajinku, která pohladí po duši než na drsné nepokoje tohoto světa, které stejně nezměníme. Je také ovšem pravda, že i ona může lehce sklouznost k jisté podbízivosti a větší dramatičnosti. Chce však vyburcovat a dát šanci něco změnit. Záleží tedy na tom, jací jsme, jak se díváme na svět kolem nás, jak nás opravdu zajímá, jaké máme empatie a jaké jsou naše vlastní hranice, protože fotografie je prostředek k vyjádření sebe sama. Je to odraz naší duše, ukazuje kdo opravdu jsme. Myslím si, že je dobře, že existují tyto dva protipóly, protože se vyvíjí společnost, my se vyvíjíme a i fotografie se vyvíjí. Naštěstí.
Dokumentárna fotografia má v Českej republike veľkú tradíciu. Koho tvorba vám je blízka a prečo?
Když jsem před lety začala studovat na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, tak jsem většinu fotografů dokumentaristů znala jen podle jejich tvorby. A je samozřejmě rozdíl, pokud si k oblíbeným fotkám přidáte i tvář a osobnost jejich autora. Já si postupně přidávala Václava Podestáta, Jindru Štreita, Vladimíra Birguse, Pepu Mouchu a všechny ty ostatní, kteří na ITF působí jako pedagogové. Když jsem si v prvním ročníku měla vybrat vedoucího své klauzurní práce, tak volba byla celkem jasná. Byl to Václav Podestát, jehož pojetí subjektivního dokumentu mě bylo nejbližší. Padli jsme si i lidsky a Václav se stal vedoucím všech mých prací od studia bakalářského přes magisterské až k doktorandskému. Samozřejmě velkou osobností v české dokumentární fotografii je Jindra Štreit, jehož hlavním a celoživotním tématem je vesnice a každodenní život v ní. Mám velmi ráda jeho lidský přístup a obdivuji jeho neuvěřitelnou aktivitu. Stíhá fotit, přednášet, vystavovat, vydávat knihy, kurátorsky vést a zahajovat studentské výstavy. Kromě pedagogů z ITF mě baví klasický dokument Viktora Koláře, Jaroslava Kučery, Karla Cudlína či netradiční pojetí Aleny Dvořákové a Viktora Fischera. Kromě pedagogů z ITF mě ovlivňují i mojí spolužáci a kamarádi. Obdivuji tradiční dokumentární tvorbu Martina Wágnera nebo barevné fragmenty Romana Vondrouše. Je mi blízký expresivní pohled na svět Jirky Havrdy. A pokud bych měla zabrousit více do historie, tak by jich samozřejmě bylo mnohem více.
Fotografujete aj reportáže pre rôzne magazíny. Dá sa dnes z toho uživiť?
Nikdy mě dokumentární nebo reportážní fotografie neživila. Občas mi jen někde něco vyšlo. Nejvíce asi v online verzi National Geographic Česko. Byla to vlástně náhoda. Vrátila jsem se z Indie a fotky jsem zkusila nabídnout několika časopisům a ozvalo se právě NG. Byla to pro mě výzva. K fotografiím redaktoři chtěli i psanou reportáž. Tak jsem začala psát. Ze začátku to bylo těžké, ale pak mě to ohromně bavilo a velmi obohatilo. Jinak si myslím, že dnešní rychlá digitální doba stojí proti kvalitě. Česko je malý trh a neustále se šetří. Tak fotí každý, kdo umí jen zmáčknout tlačítko. Novináři si často fotí sami, protože na fotografa prostě není. Nikoho kvalita zase tak moc nezajímá. Mile mě překvapila se svými zkušenostmi moje francouzská kamarádka, která pracuje jako novinářka na volné noze pro mnoho tištěných i onlinových medií. Z časopisů a novin ji sami osloví o jaké téma by měli zájem nebo pokud jim sama téma nabídne a oni souhlasí, tak ji vyšlou do destinace spolu s fotografem. Neexistuje, že by si něco fotila sama. Nesmí. A fotograf musí být vybrán ze speciální databáze. Chrání se profese a to je povzbuzující.
Ako vnímate momentálny stav dokumentárnej fotografie?
Dokumentární fotografie není moc in. Nic nenese a dlouhodobě se zabývat určitým tématem chce neutuchající energii, nadšení, čas a hlavně musí vás to hodně bavit. Měl byste umět komunikovat s lidmi, a to nejen s těmi, kteří jsou vám sympatičtí. Často bojujete nad vlastním pohodlím a občas to bolí. Musíte mít dobrý pozorovací talent, být pohotový a empatický. Přesto si myslím, že je dost skvělých fotografů s tou správnou vášní a motivací, které zajímá dění kolem nás a problémy ve společnosti všech sociálních tříd. Témat je po celém světě neustále dost. Řekla bych, že se dokumentární, reportážní a street fotografie prolíná, protože je to vše o lidech a jejich vztahu k prostředí a společnosti, ve které žijeme. Je to o nás a o našem názoru na svět.
Posledný projekt je z Ukrajiny. Je zaujímavý v inakosti spracovania. Priblížte nám ho.
Cestování je hned po fotografování mou druhou vášní a možná je to s tím i spojené. Cestuji, abych mohla fotit a fotím, abych mohla cestovat. Baví mě to úplně všude, protože na každém místě naší planety se dá objevit něco mimořádného. Na podzim loňského roku jsem dostala nabídku od svého kamaráda jet na Zakarpatskou Ukrajinu. Přiznám se, že jsem neváhala ani minutu. Nebylo to jen pro ten pocit určitého vzrušení a svobody z cestování, který vždy mám, ale hlavně proto, že tam jsou mé kořeny. Moje babička se narodila v malé vesničce Ključarky u Mukačeva. Sešla se skvělá parta a já objevila nádhernou a nedotčenou přírodu, která je v kontrastu s velkou chudobou, sociálními problémy, nedostatkem práce a rozšířeným alkoholismem. Chtěla jsem se vrátit, a tak jsem se na Ukrajinu rozjela se svými přáteli znovu. Celou tu dobu jsem přemýšlela, jak se Zakarpatia změnila od dob, kdy tam žila moje babička. Mám pocit, že za těch 90 let se život lidí na vesnici a hlavně tam vysoko v horách až tak moc nezměnil. Na chaloupkách přibyly satelity, zavedla se elektřina, ale to je asi tak všechno. Mnoho lidí se v horách narodilo a žije ve skromných podmínkách celý svůj život. Nikde jinde nebyli a vůbec si neumí představit, že by měli žít jinak. Mají v sobě určitou nezlomnou sílu a hrdost. Tam vysoko v horách, kam jsem se drápala celý den, jsem cítila zvláštní pocit klidu a blízkost přírody, která mě vrátila do mého dětství a vzpomínek na mojí babičku. Aspoň na chvíli.
Rada používate formát 6×6 a ten Vás akoby oslobodzoval. Čím vám tak vyhovuje?
Možná mě osvobozuje nejen formát, ale i celkově použití fotoaparátu. Postupně jsem přešla od analogu, přes full frame, compact až k mobilnímu telefonu. Všichni se dneska honí za pixely a já cítila, že potřebuji změnu. Přílišná technická dokonalost mi není přirozená. Nic není ideálně ostré, barevně a kompozičně vyrovnané. Je to, jak svět kolem sebe vnímáte a mě pouhý odraz skutečnosti nenaplňuje. Mám ráda náhodu, překvapení a potřebu nechat si prostor pro vlastní fantazii. A samozřejmě nejde jen o výtvarno, ale i obsah. Fotografování mobilem a práce se čtvercem je úplně jiná než u běžného fotoaparátu. Nemáte šanci pracovat s expozicí, časem či ohniskem a i práce s kompozicí je jiná. Musíte jít hodně blízko, musíte odhadovat a předvídat. Jinak samozřejmě pracuji stejně se všemi výtvarnými prostředky subjektivní fotografie jako je zrnitost, protisvětlo, vysoký kontrast, pohybová a optická neostrost i antikompozice. V tom je to stejné.
V dokumentárnej fotografii hrajú obrovskú rolu práve fotografky. Diane Arbus či Mary Ellen Mark pracovali s týmto formátom. Vnímate ich tvorbu?
Samozřejmě, zvláště Diany Arbus. Fascinují mě její portréty lidí na okraji společnosti, které nearanžovala a fotografovala v jejich přirozeném prostředí. Zaujala mě nejen její tvorba, ale i osud. Pocházela z bohaté rodiny a začínala jako módní fotografka. Její fotografická dráha se zdála úspěšná, ale ji neuspokovala. Chtěla víc. Po setkání s Lisette Model začala po NY fotografovat lidi různých společenských vstev, neobyčejné podivíny, bizardní a výstřední jedince i skupiny. Hledala něco víc než jen přímočarou krásu. Svými portréty znepokojovala a šokovala. A je pravda, že se jí to stalo osudové, protože trpěla velmi silnými depresemi a ve svých 48 letech spáchala sebevraždu. Jiná fotografka, jejíž tvorba mi je blízká, Julia Margaret Cameron, začala ve stejném věku teprve fotit. A to je tak nějak přízračné. Dvě ženy v jiném čase a místě, jedna svou fotografickou kariéru ve 48 letech zakončila a druhá nastartovala. Kromě Arbus a Cameron mě jinak ovlivňují spíše muži.
Dnes je mnoho rôznych fotosúťaží. Myslíte, že účasť v nich môže dnes pomôcť?
Určitě. Pro každého tvůrce je důležité, pokud má nějakou zpětnou vazbu a motivaci jít dál. Soutěže nám v tom hodně pomáhají. Často nejde o to být zcela úspěšný, ale mít důvod se podívat do archivu, vybrat fotografie a smysluplně je srovnat do souboru. Někdy i stačí se jen sejít se společně naladěnými lidmi a o fotce si povídat.
Jana Hunterová je fotografka na voľnej nohe a študentka doktorandského program na ITF v Opave. V jej projektoch sa sústredí na dokumentárnu, reportážnu a street fotografiu ako aj na experimentálny film. Zaoberá sa teóriou fotografie ako kurátorka či pedagogička. Autorka získala niekoľko ocenení a jej tvorba je zastúpená v niekoľkých umeleckých zbierkach. Pravidelne vystavuje svoju tvorbu na individuálnych, kolektívnych výstavách i festivaloch v Českej republike, Belgicku, Egypte, Fínsku, Taliansku, Litve, Lotyšsku, Maďarsku, Macedónsku, na Palestínskom území v Gaze, Poľsku, Rakúsku, Slovensku, Španielsku, Turecku a USA.
Dokumentárny fotograf, pedagóg, kurátor. Vydal knihy Podoby viery (2011), OUT (2014), Anton Srholec – Bezdomovec z povolania (s Pištom Vandalom, 2015) a IN (2020). Bol niekoľkokrát ocenený doma ako aj v zahraničí, je odborným garantom portálu dofoto, zodpovedný za editovanie esejí, pracuje na rozhovoroch a píše svoj dennik v blogoch. Vyučuje fotografiu na Filozofickej fakulte UK v Bratislave na Katedre žurnalistiky a vedie workshopy dokumentárnej fotografie. Pravidelne vystavuje a spolupracuje s rôznymi médiami a vydavateľstvami doma a v zahraničí.
