„Ide nám o myšlienku.“ – rozhovor Matúša Zajaca s Alenou Dvořákovou a Viktorom Fischerom

Alena Dvořáková a Viktor Fischer sú stálicou českej dokumentárnej fotografie. Ich spoločné projekty sa nesú v jednej vizuálnej línii a celku, pričom kladený dôraz je nasmerovaný na expresívne ťažisko prenikajúce do mentálno abstrahovanej roviny. Z fotografií je cítiť vzájomný súlad oboch autorov do jedného celku. Tejto zaujímavej dvojici na fotografickej scéne mi nedalo nepoložiť pár otázok.

Ako to s vami teraz je po narodení dieťatka? Pracujete na terajšom spoločnom projekte?

A: Naše volné projekty jsme museli samozřejmě hodně omezit, nic jiného jsme dřív vlastně pořádně nedělali.

V: Máme toho dost rozdělaného i nově domluveného, jakmile to trochu půjde, těšíme se na pokračování. Teď si ale moc užíváme juniora!

Vrátim sa k úplným začiatkom vášho stretnutia počas fotoklubu, ako to vlastne bolo?

V: Název „Fotoklub domu Kultury Kovoprůmyslu“ nezněl příliš povzbudivě ani v době těsně před převratem, ale my jsme hledali všechny možné způsoby, jak se dostat k fotografii, já třeba v té době navštěvoval fotokluby dva, k tomu Pražskou fotografickou školu, dělal přijímačky na ITF a to všechno za jediným účelem, dostat se na FAMU. Neměl jsem žádnou fotografickou průpravu, cpal jsem to všechno do sebe horem dolem. Fotokluby byly OK, kladl se tam velký důraz na techniku, to jsem tehdy potřeboval.

Potkali jsme se tam s Alenou, byla na tom s fotografií podobně, hlásila se na FAMU o rok později. Měla právě vystudovanou rehabilitační školu, navíc pracovala s dětmi, odchod z práce byl pro ní o to složitějším rozhodováním než pro mě, stavebního mistra z maringotky u Pražských silničních a vodohospodářských staveb.

Obaja ste dokončili Pražskú FAMU, kde ste už naplno realizovali vlastné dokumentárne projekty. Zaujímalo by ma, či už na FAMU ste fotografovali spoločne, alebo túto cestu ste si zvolili až po štúdiách?

A: Už na přijímačky jsem fotila Olympic a děti u sebe v práci, ve škole jsem v tom pokračovala. Viktor se myslím trochu hledal, ale koncem studia jsme už fotili naplno spolu.

V: U státnic Alena musela samozřejmě vystavovat jen svoje fotky, měla tam už Misie z Jižní Afriky, vypadalo to jinak, než ta naše společná práce, co jsme v té době vystavovali. Tehdy to byla asi poslední individuální výstava!

Viktor ty si študoval aj na ITF aj na FAMU, aký máš názor na smerovanie dokumentu dnes na týchto školách?

V: Já jsem šel na ITF jako na přípravku na FAMU, to jsem tam samozřejmě neříkal. Bylo to dálkové studium jednou za čas, já jsem byl do té fotky tak ponořený, že to pro mě bylo málo, nevyhovoval mi ten rytmus. Už v průběhu prvního roku na ITF jsem se dostal na FAMU, tak jsem tam pak přestal jezdit.

Na těch všech školách má člověk pocit, že nic jiného neexistuje, studium ho vytíží a profesoři ovlivní. Když se ale potom rozhlédnete po fotografickém světě, zjistíte, že máte nekonečné možnosti a musíte hodně přemýšlet a ještě víc pracovat, abyste se neztratili. Je to hlavně o hlavě a o vytrvalosti. Školy jsou doopravdy jen odrazový můstek, taková maličká ukázka možností. Nikdo si nesmí myslet, že po studiu má vystaráno. Spíš bych vyzvedl lidi, co tam cestou potkáte, to je to hlavní, co si odnesete.

Vydali ste veľmi silnú knižku o Misiách v krajinách zmietaných zlou ekonomickou aj spoločenskou klímou. Ako to vzniklo?

Fotili jsme několik let život v klášteře v Želivě, když ho vraceli Premonstrátům, k Misiím byl už jen kousek. Po dohodě s představenými Školských sester sv. Františka a sester Těšitelek v Římě jsme každý rok navštívili na dva měsíce jednu jejich misii na jednom kontinentu. Vznikla z toho kniha, kterou sestry používaly, možná ještě používají, jako ukázku své práce svým sponzorům. Současně jsme dělali výstavy a přednášky, v té době se o jeptiškách moc nevědělo a bylo potřeba je trochu představit. Byl to náročný dlouhodobý projekt, celý nás pohltil i nasměroval dál.

V rámci Czech Press Photo ste získali „Grant Prahy“ a spracovali nádherný projekt Praha – Veľkomesto a voda, čo vás k tomu viedlo?

Po Misiích jsme dělali na projektu Voda. Podařilo se nám vydat knihu, ale měli jsme další a další nápady k tomu tématu a nechtěli jsme knihou tu práci uzavřít, i když se to vlastně automaticky nabízelo. Jedno s těch témat bylo velkoměsto a voda. Poslali jsme knihu jako ukázku k žádosti o grant do Czech Press Photo a vyšlo to.

Ako sa pozeráte po tých rokoch na súťaže novinárskej fotografie?

Pro Asociaci fotografů jsme podle zahraničních vzorů vymysleli Osobnost České fotografie a sedm let se o tu cenu kompletně starali včetně produkce od začátku až do konce. Sami se navíc rádi a často soutěží účastníme. Takže všem doporučujeme se zapojit, udělá vám to kamarády, vytříbí názory, pomůže vám se otrkat. Kromě toho si pěkně zanadáváte na porotce – a když náhodou něco vyhrajete, pomůže to v jednání se sponzory. Takže doporučujeme!

Väzenská duchovná služba bol náročný projekt. Ako vznikal?

Téma Vězeňská duchovní služba vzniklo jako reakce na zakázku National Geographic, chtěli reportáž o věznicích v Česku. Proto ta barva. Pracovali jsme na tom dva roky, extrémně časově i administrativně náročná práce – od všech fotografovaných třeba musíte mít podepsaný souhlas, takže když potřebujete vyfotit nedělní mši, ti s podepsaným souhlasem seděli vpravo v kapli, ty jsme fotit mohli, ty vlevo ne. Myslím, že teď už by se v některých věznicích, kde jsme byli, ani fotit nedalo. Je to čím dál tím přísnější.

Ako reagovali väzni na vás oboch? Boli tam rozdiely v správaní?

Při práci s námi musel obvykle být někdo z Vězeňské služby, ať jsme byli na nějakém jejich odloučeném pracovišti nebo přímo v cele. Takže obvykle hlubší debaty o životě nemohly proběhnout. Výjimka byla ve Světlé na Sázavou, kde je věznice pro matky s dětmi. Ale byly i chvíle, kdy jsme jeli z Valtic, z jedné z nejtěžších věznic, a řešili, jestli to nevzdáme.

Když si představíte to nejhorší prostředí po lidské stránce a vynásobíte ho deseti, tak jste přesně v tom vězení. Myslím, že bychom do toho znova nešli.

Zaujíma ma vaša spoločná spolupráca, nielen v koncepte, ale aj v editácii. Ako to prebieha?

Na volných tématech se musíme oba shodnout a naladit se na to. Takže je to obvykle dlouhá diskuze, vycházíme z našich už hotových projektů. Téma ale musí být i vizuálně zajímavé, bez toho to nejde.

Výběr a řazení fotografií je v našem případě také dlouhý a složitý proces, naučil nás to hlavně Pavel Dias. Byla to velká zkušenost, pomáhat mu instalovat jeho výstavy. Později po FAMU nám předvybíral i na naše fotky, postupně nám ale došlo, že když potřebujeme něco přesně sdělit i držet náš rukopis, musíme pracovat sami.

U výstav je důležitý i prostor, takže každá výstava je maličko jiná. Řadíme třeba celý den a potom se všechno pověsí na zeď za hodinu. Někteří galeristi jsou z nás při tom řazení nervózní, jiní, jako třeba legendární Zbyněk Illek z Chebu pomáhají a přesně chápou, o co jde.

Nejsložitější je ale práce na knize. Seřazeno nemáte nikdy – ani za půl roku, tak to nakonec musíte násilím skončit a pevně věřit, zda ta poslední varianta je správná.

Je ale pravda, že výběr řeší každý jinak, jsou fotografové, kteří obchází s náhledy své kolegy a dělají si zezadu čárky, co se komu líbí, jiný to nechá na kurátorovi…

Priznám sa, že som sa vždy snažil nájsť obe polohy z fotiek Aleny a Viktora, ale márne. Je to úmysel?

V: Pamatuji se, že jsme, hlavně po škole, na našich cestách hodně řešili, jak by měly ty fotky vypadat, cítili jsme, že nás ve škole hodně ovlivnili a chtěli jsme si najít vlastní rukopis. Nic nás neomezovalo, nikdo neplatil a my celkem rychle dospěli ke společnému výrazu, který se snažíme držet. Důležité je také, abychom si předem řekli, o co vlastně při tom kterém focení jde a proč to děláme. Fotky jsou potom jen zviditelnění našeho názoru, víme, po čem jdeme. Horší je to, když fotíte pro časopis nebo nějakého klienta, musíte se naladit na něj a to pak samozřejmě není ono.

A: Když jsme začínali fotografovat na společných projektech, postupně jsme si nacházeli cestu, jak fotografie budeme prezentovat. Na začátku jsme popisovali každou fotku i jménem, ukázalo se, že ale hodně lidí řeší, kdo co vyfotil, kdo má na výstavě víc nebo min fotek, kdo to jak pojal. Zjistili jsme velice záhy, že je daleko lepší vystavovat téma anonymně, jde nám o myšlenku, nechceme ji rozbíjet. I proto také fotíme naše volné projekty černobíle.

Vrátim sa k vizuálu a príklonu k expresivite. Sledujete autorov expresívneho dokumentu?

Orientovat se ve fotografii a trendech je důležitá věc obzvlášť ve chvíli, kdy hledáte fotografii svojí cestu. A když se vám časem podaří objevit cosi, co vás naplňuje a jste s tím spokojeni, je zase potřeba si to držet a prohlubovat. Takže samozřejmě ano, to je základ. Sledujeme vývoj nejen v dokumentu a umění obecně, ale i v reklamě a architektuře.

Obaja ste študovaní fotografi, ako vnímate dnešný boj o každú zákazku a vlastne i o prežitie?

Kde nefunguje trh s uměním – mluvíme teď o střední Evropě, na volné noze se tu dá vydělávat jen reklamou. Ale zase je plno možností, kam se v té reklamě zaměřit a prosadit se relativně rychle jako specialista na architekturu, jídlo, módu, portréty atd. Někdo zase tiskne fotky svým kolegům. Jsme v době, kdy se dá prosadit jedině úzkou specializací.

Obaja milujete fotografiu a dávate do nej všetko, aký odkaz by ste zanechali našim čitateľom?

Hlavně vytrvat!

Fotografia nad článkom © Alena Dvořáková a Viktor Fischer.

Alena Dvořáková a Viktor Fischer (*1970 a *1967) sú absolventi katedry fotografie FAMU vzájomne spolupracujúci od roku 1992. Spoločne sa zúčastnili desiatok autorských i kolektívnych výstav. Vydali dve monografie: album Misie (2004) venovali humanitárnej pomoci chudobným a chorým na štyroch kontinentoch, kniha Voda (2010) prehlbujúca sa do ekologickej krízy. Ďalším projektom je Hodina vojny, v ktorej sledujú hry s predobrazmi historických konfliktov Európy. Sú držiteľmi ocenení Czech Press Photo, z toho 4x Zlatého oka, ďalej ceny UNICEF či ceny Grant Prahy. Sú držiteľmi bronzovej plakety Osobnosť českej fotografie za rok 2005, trojnásobní finalisti Sony World Photography Awards a finalisti ceny Leica Oscar Barnack 2002.